Debata o ohrožené demokracii – výjezd KOD do regionů

6. prosince 2016 se pořádala v Liberci v knihkupectví pana Fryče debata na téma Ohrožená demokracie. Zúčastnilo se kolem 30 lidí z regionu a v panelu diskutovali Bohumil Doležal a Pavel Šafr. Přinášíme fotogalerii.

V politice musí každý napřed sám se sebou a se svým svědomím býti urovnán a přesvědčen, že nic nespravedlivého a nic pro vlast škodlivého nežádá, pak ale když jednou tohoto přesvědčení nabyl, nesmí se také báti a stýchati, toto své přesvědčení jakožto věc dovolenou a poctivou všude a před každým a buď si to císař sám vysloviti a zastávati. Jen takovým způsobem může opravdu svoboda pravá vzniknout a pro budoucnost se ustálit.

Karel Havlíček Borovský, „Statečnost politická“, Národní noviny 1849

Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, kde kdo máme pracovati. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organisace nám nepostačí.

T. G. Masaryk, Česká otázka, 1895

Lid opravdu demokratický jest pod zákonem pravdy; posledním slovem demokracie není „lid“ ani „většina“, nýbrž jsou jen praktickou pomůckou dáti průchod pravdě. Pravda, spravedlnost, blaho lidí na tomto světě je cílem politiky, hlasování lidu jen prostředkem. Z toho důvodu samy volby a sám hlas většiny nic nezabezpečují, když před nimi nebyla provedena veřejná diskuse, v níž volič měl možnost slyšet různé návrhy na úpravu politických nesnází, návrhy, které musí pocházet od odborníků. „Soud lidu“ má jen tehdy cenu, bylo-li soudní řízení náležitě provedeno, a nikdy není posledním rozhodčím, neboť lid se mýlívá, jako se mýlí jednotlivci; proto musí mít i menšina svá práva a proto musí být vždycky možno odvolání od soudu lidu ke svědomí jednotlivcovu…

Emanuel Rádl, O německé revoluci, 1933

Má-li však drobná práce, bez níž se zejména dnes opravdu neobejdeme, k něčemu být, musí být stavěna na kritickém základě; vůči okolí i vůči sobě samé. Jinak by šlo o otrocké robotování, nikoli o úsilí svobodných lidí. Těm jejich práce přímo znemožňuje loajalitu jako takovou, protože oni mohou a dokážou podporovat vládu jen tehdy, považují-li vládní politiku za prospěšnou, kdežto proti neblahé politice, byť ji vykonávala vláda jimi zvolená, se dovedou opřít. Prostá, každodenní, všední práce je tisícerým způsobem spojena s „velkými“ událostmi, a již proto se nemůže izolovat od toho, co dělají držitelé moci, nýbrž musí se naopak snažit, aby ji museli brát v potaz a respektovat.

Emanuel Mandler, Smrt, mýtus a realita, Tvář 1969