Komentář Bohumila Doležala ke stanovisku Guy Verhofstadta

Bohumil Doležal dává k dispozici své poznámky ke stanovisku Guy Verhofstadta, které jsme tu zveřejnili. Vyšly s malými úpravami na serveru Echo24.

Nechumelismus je postoj, který spočívá v systematickém a úporném popírání nejrůznějších politických rizik: nic se neděje, nechumelí se. České politické a intelektuální elity ho zaujímají zejména k fenoménu Andrej Babiš a k vleklé politické krizi, která u nás propukla v roce 2013 a vyvrcholí v letošních říjnových volbách.
Andrej Babiš není už jen náš problém. Cca před čtrnácti dny se otázkou „rizika politického zneužití médií v ČR“ zabýval Evropský parlament v Bruselu. Stalo se tak přes protesty řady českých nechumelistů, co v něm sedí. Napsali jsme proto s přáteli z Klubu na obranu demokracie poslancům EP, našim i některým ostatním, že projednání vítáme, jen by se o fenoménu Babiš mělo mluvit ještě víc od podlahy. Pod dopis jsme nakonec shromáždili přes 400 podpisů.
Ačkoli to vypadalo, že náš dopis zapadl, nakonec se díky poslancům z Evropské lidové strany dostal do rukou samotného Guy Verhofstadta, předsedy liberální frakce EP, v níž figuruje i Babišovo ANO. Pan Verhofstadt k němu zaujal stanovisko, které je klasickou ukázkou nechumelismu made in Brusel. Poznamenávám k němu:

1. Když aplikujeme bez dalšího formální kritéria demokracie na postkomunistické státy, které svou demokracii s mnoha peripetiemi teprve formují, může to snadno vést k nedorozumění a k falešným představám. Závěry pana Verhofstadta by mne plně uklidnily, kdybych žil stejně jako on v Bruselu. Žiju však bohužel v Praze. Pokusím se následovně vysvětlit zdejší problémy. Nepřijde mi to lehké a musím se přiznat, že mne obtížnost toho úkolu naplňuje jistým zoufalstvím.
2. Nejprve „technické“ záležitosti, které je možné, jak doufám, lehce vysvětlit.
a) “Navíc Andrej Babiš předal řízení svých médií fondu založenému v únoru t.r.“ Poté, co PČR na počátku tohoto roku definitivně schválil novelu Zákona o střetu zájmů, je mj. členům vlády zakázáno, aby provozovali rozhlasové a televizní vysílání a vydávali periodický tisk. Pan Babiš poté převedl celý svůj majetek do dvou svěřenských fondů, kde nejdůležitější funkce (správce, „rada protektorů“) plnili tito lidé: jeho životní družka a budoucí choť Monika Babišová, předseda správní rady největšího Babišova podniku Agrofert a dva Babišovi velmi blízcí právníci. Úprava je proto zcela formální a vůbec se neodrazila v orientaci Babišových deníků, které slouží i nadále (mimo jiné) Babišově straně jako prostředky volebního boje.
b) „Ať už vyhraje podzimní parlamentní volby kdokoli, bude vládnout v koalici a nebude s to kontrolovat zemi sám.” Tato okolnost nemá žádný podstatný význam. Je představitelné (a občas i obvyklé), že vláda v demokratickém státě je „jednobarevná“. Vládní koalice ještě nezaručuje, že vláda bude demokratická. Důležité je, nakolik je účinná parlamentní kontrola exekutivy a zda fungují i další kontrolní mechanismy (především svobodná média). Když tomu tak není, může se snadno stát, že ministerský předseda „bude s to kontrolovat zemi sám“, ačkoli formálně stojí v čele nějaké koalice.
3) A teď to nejdůležitější: V souvislosti s otázkou svobody tisku v ČR argumentuje pan Verhofstadt zprávou organizace Reportéři bez hranic z tohoto roku. Česká republika je podle ní na 23. místě na světě (a 12. v Evropě) – ve srovnání např. s 54. místem Polska a 71. místem Maďarska to vypadá impozantně. Problém je, nakolik jsou kritéria pro hodnocení ve vztahu k ČR správně nastavena. Vycházím v případě České republiky z toho, co v listopadu minulého roku napsal český premiér a tehdejší předseda ČSSD (nejsilnější politická strana v parlamentu) v otevřeném dopise členům strany: „Naším hlavním konkurentem (řeč je o Babišově hnutí ANO) není rovnocenná politická strana, ale mediálně průmyslový konglomerát s obrovskými penězi, oddanými zaměstnanci a nekonečným mediálním vlivem. Sama podstata takového střetu je nestandardní a z definice nerovná… Politická konkurence… devastuje obraz nejen sociální demokracie, ale celé politické kultury v naší zemi.“ Krátce řečeno: na počátku stál obrovský koncern, vzniklý v chaotickém procesu české privatizace po roce 1989. Pak se zmocnil významné části českých médií; zároveň vzniklo silné politické uskupení, které formálně demokraticky, svobodnými volbami, získalo svůj obrovský (zatím však nikoli rozhodující) politický vliv. To všechno patří dohromady. Celý proces vzniku provázelo pravděpodobně mnohonásobné hrubé porušování zákonnosti, nedá se však jednoduše říci, že tristní výsledek je výlučně a jednoznačně následek porušování zákona. To, co bylo porušeno, je oddělené politiky, podnikání a nezávislé kritiky politiky, kterou provozují především média. To oddělení je věcí politické kultury a je krajně obtížné korigovat situaci následně zákony (viz výše o novele zákona o střetu zájmů v ČR), protože každý zákon lze obejít a nejdůležitějším předpokladem zákonnosti je dobrá vůle.
Z toho plyne: pouhé splnění formálních kritérií (např. „plně funkční a plně nezávislý ústavní soud, liberální parlamentní demokracie a svobodně působící nevládní organizace“, říká jen poměrně málo o stavu demokracie v postkomunistické zemi. Závěr, který pan Verhofstadt vyvozuje v případě České republiky („právní řád v České republice není vážně ohrožen“), je předčasný. Jistě je pravda, že nakonec si my v České republice musíme pomoci sami. Zároveň platí, že potřebujeme pomoci. Jediná představitelná podoba pomoci je, že dostaneme příležitost informovat naše přátele a spojence o našich problémech a že o tom proběhne nepředpojatá debata. Bylo by ovšem nebezpečné problém bagatelizovat: je tu vážné nebezpečí, které ohrožuje nejen Českou republiku.

Bohumil Doležal