Demonstrace 17. listopadu 1989 spustila lavinu událostí, které nakonec ukončily dlouholeté období nesvobody a vrátily naši zemi do společenství svobodných demokratických států. Je důležité, abychom si to připomněli dnes, ve chvíli hluboké politické krize, v níž se to, čeho jsme tehdy dosáhli, stává nejistým.
Výsledky říjnových voleb do Poslanecké sněmovny nepřinesly nic překvapivého. „Pravice“ (TOP09, ODS) už předtím selhala a potvrdila, že je dlouhodobě neschopná účinně bránit parlamentní demokracii. A zároveň selhala taky ČSSD: několikaletá divoká kampaň proti politickým oponentům a „starým pořádkům“ se jí úplně vymkla z rukou. Sociální demokraté nevzali v úvahu, že vzhledem k jejich několikaletému podílu na vládnutí budou vůči nim radikálové z KSČM, ANO a Úsvitu přímé demokracie vždycky ve velké výhodě. Navíc se ČSSD přičinila o to, aby byl Miloš Zeman zvolen prezidentem a aby pak dostal pod kontrolu státní aparát. Důsledkem jsou slabý volební výsledek strany i její následná krize.
Další zavedená demokratická strana, KDU-ČSL, se sice vrátila do PS, ale je poměrně slabá, Strana zelených se tam vůbec nedostala.
Česká politika dlouhodobě zanedbávala vymezování společných zájmů, jež jsou základem vlastenectví a loajality k vlastní zemi. Demokratické strany by teď sice daly dohromady většinu 106 hlasů, ale vzhledem k mnohaletému zhoršování vzájemných vztahů nejsou ve chvíli ohrožení svobody a demokracie schopny se dohodnout a vlastně ani společně nazřít, že ta chvíle nastala.
Velkého úspěchu ve volbách dosáhly „nesystémové“ strany, které se staví proti „starým pořádkům“ vcelku: KSČM, ANO, Úsvit přímé demokracie. Mají v nové sněmovně 94 mandátů a představují největší nebezpečí pro českou demokracii. Přitom ANO se vzhledem k volebnímu úspěchu a následné krizi ČSSD stalo skutečným vítězem voleb. Je nepředstavitelné, že by někdo bez něj sestavil vládní koalici. A v záloze bude stále neformální a třeba jen příležitostná spolupráce ANO a KSČM s nespolehlivou ČSSD – tyto strany by disponovaly většinou, potřebnou k přepsání podstatných částí ústavy. Neblahý politický vývoj posledních měsíců, za nímž volby jen udělaly tečku, se nepochybně promítne do úrovně demokracie v naší zemi. Významně se změnila povaha režimu. Z nejvyššího patra české politiky se stalo kolbiště těch, kdo v obraně svobody a demokracie selhali, s těmi, jimž o žádnou svobodu a demokracii nejde. Je samozřejmě nutno na jedny i druhé v rámci daném ústavou a zákony tlačit, aby dostáli svým závazkům vůči České republice. A je nezbytné bránit na všech úrovních života společnosti základní občanská práva a svobody, zejména svobodu projevu, před různými uzurpátory. To znamená mj. průběžně upozorňovat například na selhávání veřejnoprávních médií, jež jsou pod rostoucím mocenskopolitickým tlakem, i na soustředění významných sdělovacích prostředků v rukách vlastníků s vyhraněnými mocenskopolitickými zájmy a ambicemi.
Zároveň bychom měli vlastní iniciativou usilovat o udržení prostoru pro svobodu slova na internetu a přispět k jeho rozšíření a zkvalitnění. Pokud si o ten prostor každodenní prací řekneme, bude i v dnešních podmínkách obtížné nám ho vzít.
A konečně: příští rok na podzim budou obecní volby. Měli bychom za každou cenu zabránit tomu, aby se dnešní rozvrat a úpadek „vysoké politiky“ přenesl na tuto úroveň. A snažit se, aby důsledné prosazování přirozených a oprávnných místních zájmů bylo propojeno s vědomím o obecných zájmech české společnosti a České republiky. Nenechme se vlastní netečností připravit o správu svých věcí aspoň v této oblasti.
Výbor Klubu na obranu demokracie
Bohumil Doležal, Vojtěch Kučera, Bohumil Dvořák, Pavel Otto, Jan Scheinost
Prohlášení si můžete stáhnout ve verzi pro tisk.